duše v těle

Hypnóza aneb obavy z obav

O hypnóze koluje celá řada mýtů a pověstí. Mezi nejrozšířenější patří ta, že hypnotizovaný člověk je zbaven své vlastní vůle a je tedy vydán hypnotizérovi zcela napospas. Dlouho jsem přemýšlel, proč je tento „předsudek“ mezi lidmi tak populární. Pravidelně též tuto představu řeším se svými klienty, napříč pohlavím i věkem v úvodních minutách terapeutických sezení.
Částečně se dá tato obava paradoxně interpretovat jako nevědomá touha vyhovět hypnotizérovi, nicméně jako motivace hypnotizovaného to samo o sobě nestačí. S obavou o vlastní bezvědomí a současně s přirozeným strachem z neznáma, který tak jak to bývá, je i přitažlivý, se tvoří kontext, jehož podstatou je mimo jiné trans, nebo-li rozšířený stav vědomí.
Reakce na podnět v kontextu obav „o“ sebe v neznámu, vytváří často (pracovní) situace, ve kterých hypnotizovaný zapojuje maximum své vědomé pozornosti na fakt, že o toto vědomí, nesmí za žádnou cenu přijít. Ztratil by se, vydán, dokonce by nemusel muset, nikoli ovšem primárně před hypnotizérem, především před sebou. Alespoň tak to nejčastěji zažívám ve své praxi. Pro hodně lidí, je tato představa tak nelákavá, že je vlastně až vábivá. Kontroverzní pověst hypnózy je úzce spjatá jak s obavami, tak s jejich překonáním.
Každé psychické a duševní prostředí ve kterém dochází rychleji k změnám, nese se sebou i riziko nalezení se. Odvaha nechat vágní vědomí sebe za sebou, ztratit tzv. kontrolu (nad sebou) vede především k vyřešení různých obtíží, osobnostních i neurotických. Je to tvorba nové perspektivy, v tělesně, duševně i duchovně symbolicky nabitém rámci. Staré a jinak známé vědomí sebe sama, zůstává za sebou, za kterým lze dohlédnout. To je důležité právě pro to, že chaos o který se obavy takříkajíc opírají, vůbec nenastává. Nepopírám, že existují i konfusní hypnotické postupy, nicméně jejich funkčnost je plně odvislá od důvěry mezi terapeutem a klientem. Pokud se vzájemná důvěra neprohlubuje, jsou konfuse jenom neúčinné. Nic víc. Mýty spojené s hypnózou, jsou především nefunkční. Neškodí, ale ani neúčinkují.
Vycházejí ze zamlčeného předpokladu vlastní nicotnosti, nedostatku vůle a nízkého sebevědomí. Koneckonců v každém z nás jsou orgánové funkce, které udržují tělo pohromadě bez našeho vědomí. (V meditaci tomu tak např. není) Stejně tak silně a intenzivně působí vitální pud, dále instinkty, jakožto nevědomé reakce na podnět. Jednoduše obraz člověka je komplexnější než obvyklá a zavedená schémata o vědomí, přesněji o vědomí vlastní vůle, popřípadě její zapření. Hypnotické sugesce využívané hypnotizérem jednoduše těžko mohou samy o sobě přimět člověka s vůbec nějakými hodnotami k tomu, aby je mávnutím kouzelného proutku jen tak vyřadil.
Přimět člověka, aby dělal to, co skutečně nechce není vůbec tak jednoduché, byť se to s  rozšířenou představou o hypnóze nezdá. Navíc je to spíš neúčinné. Jenže proti obvyklé představě, že hypnóza je svého druhu spánkem, stojí fakt, že hypnózou, hypnotickým prožitkem je bdělost, pozornost, přímo nebo nepřímo úměrná svému vlastnímu osobitému prožívání.
Název pro způsob jehož cílem je aktivovat méně vědomé vrstvy vědomí, zahrnující i oblast zvanou nevědomí, by v žádném případě neměl nést slovo hypnóza, ale spíše její opak. Jedná se o zvýšený stav pozornosti, jehož rysy prožívaní mají povahu transu. Tedy změněného stavu vědomí.
Spánek je jistě též projevem změněného stavu vědomí. Je to ovšem životně důležitý stav, život bez něho tak jak ho známe, by nebyl možný. Na změněném stavu vědomí není nic automaticky negativního, bát se hypnózy, je jako bát se spánku. Možné to samozřejmě je, nicméně je to jediné, co se s tím dá dělat.
Každý člověk má zkušenost se změněným stavem vědomí. Erotika, hudební koncert, sledování televize, sportovní utkání. Během všech těchto činností probíhá vědomím stav rozšířeného vnímání. Hypnóza je v tomto smyslu jen přirozeným nástrojem v rukách zkušeného terapeuta a současně patří k osobnostní komplexitě každého člověka. Jen se o ní takhle běžně nemluví, neboť ji vytlačují nepravdivé mýty o ní.

Porozumět svému transu, porozumět svému bdělému prožívání, zahrnovat do svého života to, čím ještě není, čím může být, je ve své podstatě odvahou, jak se nebát přítomnosti, jak nemodelovat strachu plnou budoucnost, nebo jak porozumět své minulosti. Všechny zmíněné relace mají společného jmenovatele, a tím je zvýšená bezpředsudečná odvaha se chtít prožívat. A to bez hodnocení, falešného srovnávání, podléhání sugescí reklam všeho možného druhu.

Hypnóza je mnohem méně zneužitelná, něž se obecně míní. Kriminální případy ve kterých figurovala hypnóza ( např. Heidelberský případ v 1pol. 20 stol.) – přesněji sugesce, kterými disponovali pachatelé patří spíše do okruhu pověr. Jak jsem již zmínil, přimět někoho k tomu, aby dělal něco proti svému přesvědčení pomocí sugescí, není vůbec, ale vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Jistě lze vytvořit kontext ve kterém oběť, podléhá vůli svého trýznitele. Trvá to ovšem léta a je to velmi namáhavé. Totiž ovládat druhého člověka lze především pomocí strachu, dále moci a viny. Jistě je mezi námi celá řada lidí, kteří důvěrně znají tento namíchaný koktejl. Strach, moc, ne–moc a vina. K tomu, aby se nechal druhý člověk zneužívat, je též nutné balancovat na hranici/za hranicí schizofrenního vědomí. V krátkosti to znamená jednoduše vytvářet pravidelně situace ve kterých člověk – oběť, trvale žije v napětí a bez možnosti volby.
Představte si např. tuto situaci: žijete s matkou, jste bez práce, bez příjmu. Vše, co děláte podléhá kritice i fiktivnímu odpuštění. Jednoho dne vám matka chce udělat radost. Alespoň se vám to tak může jevit a koupí vám dvě košile. Požádá vás, abyste si jednu z nich vyzkoušeli. Vyhovíte tedy jejímu přání a jednu si na sebe vezmete. Místo ocenění, ať už kladného nebo záporného se vám dostane otázky „ta druhá se ti tedy nelíbí ?“ Jinými slovy, nemáte možnost volby. Ať uděláte cokoliv, vždy ta druhá možnost je tou správnou. Její přání neuspokojíte. Jediným způsobem jakým lze z této pasti iluze svobodné volby vyjít, je odmítnout pravidla takto nastavené komunikace. Je to jistě banální příklad, nicméně jsou-li aktéři takovéto komunikace do ní silně emocionálně vtáhnuti, tvoří tím kontext ve kterém nelze uspokojit nikoho a nic.
Kontext ve kterém probíhá tato schizofrenní komunikace musí za plné angažovanosti aktérů probíhat léta. Musí se zvnitřnit závislost jednoho na druhém, na vzorcích komunikace, nonverbálních projevech, atd.
Agrese, zlost a strach se musí za léta dostat pod kůži, na to hypnotická seance nestačí. Pověsti o zneužitelnosti hypnózy jsou liché. Kdyby to bylo tak jednoduché a snadné, jistě by vyšetřovatelé v totalitních režimech hypnózu už dávno využívali. Nicméně, alespoň co já vím, nic takového se systémově neděje.
Známé postupy, které byly využity pro převýchovu vězněných vojáků v korejské válce, jsou prostě jen podobné. Prostředky těchto postupů tzv. brainwashing je spíše podobný tomu, jak vypěstovat (uměle)schizofrenii a poté ulevit osobnostnímu rozštěpu tím, že přijetím nabízeného převýchovného scénáře se osobnost oběti může opět v novém kontextu „sjednotit“ žít trvale v rozporu a ve vině, je pro člověka nemožné. Zvláště když neví čeho se dopustil. K tomu žádná hypnotická intervence naprosto nestačí. Pověry s ní spojené vycházejí z neznalosti, která je vyživena strachem. Ze své praxe mám zkušenost, že je to strach ze sebe samotného, z opuštění zavedených komunikačních vzorců, strach z budoucnosti, z minulosti. Jednoduše obavy z obav.